To věčné "Proč?"

"Teto, a proč?" ptal se mě 2,5letý Jiřík, když jsem mu říkala, ať si z podlahy přesedne na koberec."

Protože podlaha je studená a ty by ses na ní mohl nachladit." 

"A proč?" položil Jiřík znovu svoji zvídavou otázku.

"Protože když budeš sedět na studené zemi, tak se nachladíš."

"A proč?" zeptal se znovu a koukal na mě čím dál nechápavěji...

Nechci dítěti lhát a učit je kraviny, které mu pak budou zbytečně limitovat život :). 

A tak jsem se zamyslela:                                                                                                              Jednou sedím na studené zemi a NEnachladím se, podruhé sedím na studené zemi a NEnachladím se, potřetí se NEnachladím... podevatenácté se nachladím, po dvacáté se NEnachladím, posté se nachladím...                                                                                           Opravdu nachlazení vznikne sezením na "studené" zemi?

Také vás obtěžuje to věčné dětské "Proč?" ?

A co když nám tím svým zvídavým pohledem doprovázejícím otázkou "Proč?" děti jen dávají příležitost zastavit se a zrevidovat naše osobní pravdy?                                              Co když naše naučené souvislosti tvořící předsudky spolu ve skutečnosti vůbec nesouvisejí?

Co když je spousta věcí jinak, než máme naučeno si myslet?                                                Co když právě v takových chvílích máme příležitost podívat se hlouběji a přehodnotit?  A co když se těmihle logicky nelogickými návyky jen zbytečně odvádíme od Života ;-)?

Začínám milovat do dětské "A proooč?" :)

S láskou 

Jana