Nejdelší 2 kilometry aneb Rodina musí držet pohromadě

03.06.2021

Neteř Bětka odvedla poníka do stáje, uklidila postroj a ukončila tím svoji hodinu výcviku jízdy na koni.

"Co budeme dělat, Bety? Pojedeme na výlet nebo rovnou domů?"

"Na výleeeet" jásala Bětka a hnala se k autu .

"Podíváme se do mapy a něco vybereme. Víš, co je to mapa?"

Vytáhla jsem papírový autoatlas a názorně vysvětlila téměř pětileté holčičce, co je mapa a k čemu je dobrá.

Chvíli jsme cestovaly po mapě: do Brna, k babičce Jarušce, k babičce Radce, za dědou Lebedou...

A já si uvědomila, že jsme vlastně kousek od jeskyní kolem Ochoze u Brna.

"Bety, pojedeme do jeskyně, co ty na to?"

"Jooo, do jeskyněěě!"

"A víš, co je to jeskyně? Už jsi tam někdy byla?"

"Nevím a nebyla."

"Tak to dneska zjistíme .)."

Ještě jsem se trošku probrala mapou, srovnala si v hlavě směr a vyrazily jsme.

Pokud to není bezpodmínečně nutné, nepoužívám online mapy a ani venku nezapínám data v mobilu. Proč?                                                                                                                   

Když jde o dobrodružství, nejsou třeba berličky :).

Tyhle ty technologické výdobytky využívám účelně a pořád ještě miluju ten pocit, když objevuju, bádám, zvídám a musím se spolehnout na svůj vnitřní hlas a rozum. 

Ujely jsme asi 3km z plánovaných 12 a Bětka hlásí: "Tady mi zastav, chci tady jít na procházku."

"Tak já najdu nějaké místo, kde se dá zaparkovat."

Zastavily jsme na okraji vesnice u vjezdu na polní cestu, vybalily svačinu a pití.

"Já chci jablíčko."

Šmarjá, teď tady budeme krájet jabko, pít a procházet se a kdy se dostaneme do té jeskyně? - honilo se mi hlavou. 

Vzala jsem batoh, zamkla auto a vyrazily jsme cestou za zahradami domů bůhví kam.   

Prostě dopředu ;-).                                                                                                                       

Bety poskakovala po prašné cestě, kousala jablíčko, šmejdila kolem a já se přistihla, jak místo abych si užívala všeho, co se právě děje, trvám na svém plánu "jeskyně Pekárna" a v hlavě roztáčím tlak: abychom to stihly, za chvíli je tma, musíme dát vědět rodičům, minule jsem se tady ztratila a odklonila se od oblasti jeskyní...

Toho, že jsem se zatoulala v hlavě, jsem si všimla až ve chvíli, kdy se Bety hnala ke strouze s jakousi páchnoucí zelenou žabinatou břečkou: "Nééé, nelez tam."

"A proč?"

Podezřívám děti, že právě tuhle otázku si osvojily proto, aby dostaly dospěláky z jejich nesmyslných myšlenek a vrátily je do stavu "tady a teď".                                                       

A funguje jim to ;-).                                                                                                                       

Přestala jsem roztáčet kolotoč příběhu o tom, co bude AŽ, a začala vnímat, co se děje TEĎ.

Prozkoumaly jsme brouky na cestě, porovnaly šišky borovic v předzahrádkách vilek, zjistily, co se skrývá za horizontem, přehodily šiškou silnici, pohladily pejska, počůraly pampelišku, kroky změřily kus cesty...

Vylezla jsem z hlavy a dala šanci Životu.

Šanci k tomu, aby mě použil pro tu danou chvíli.

Když se necháme použít, tak je to vždycky nádhera: všechno je plné, šťavnaté a vztahy jsou dokonalé. Než si o tom začneme něco myslet (o tom ale až někdy příště) ;-).

Nasedly jsme do auta, projely vesnicí a serpentinami pomalu sjížděly k místu, kde jsem se domnívala, že bychom mohly nechat stát auto. Zaparkovaly jsme a já si všimla, že přes silnici je turistická značka a informační tabule s mapou:                                               

rozcestník "Hostěnice rozcestí" -> "jeskyně Pekárna" 2km                                                     

Jeskyni Pekárnu znám skoro 20 let, byla jsem tu nesčetně krát. Dokonce jsem tu absolvovala malý soukromý koncert pár mladých hudebníků a několikrát tu i přespala.

Z téhle strany jsem ale k Pekárně ještě nikdy nešla.

Po pár desítkách metrů se po naší levici začaly mezi stromy objevovat prolézačky klouzačky, kolotoč...

"Jé, teto, tam je klouzačka, jdeme tam..." hlásila mi Bětka běžící vstříc svému cíli.

Jenže já mám cíl naprosto jiný - a naprosto jasný ;-): jeskyně Pekárna.

Bety vtrhla na dětské hřiště a začala si užívat prázdného domečku nad klouzačkou, volné skluzavky i kolotoče.

No a já se zase začala toulat v hlavě: 

- slíbila jsem jí jeskyni                                                                                                                  - už je dost hodin, abychom nešly zpět za tmy                                                                        - přijedeme později, než jsem předpokládala                                                                          - mám ještě práci, kterou potřebuju dodělat...                                                                          - bla bla bla                                                                                                                                  - kydy midy mojí hlavy...

"Vylez z hlavy, drahá, a věnuj se tomu, co se děje právě teď" uvědomila jsem si sama pro sebe a zeptala se: 

"Dáme si nanuka a něco k pití?"

"Ano, nanuka a kofolu."

Daly jsme si nanuka a kofolu, prolezly průlezky, oklouzaly klouzačky, proběhly louku, vyčvachtaly ruce v rybníce, pohladily pejska...

"Tak pojď, Bety, jdeme na tu jeskyni, ať to ještě dneska stihnem."

"Ještě chvilku budeme na té prolízačceeee "

"Ne, řekly jsme, že jdeme najít jeskyni" zakročila jsem rázně a motivovala dítě k jasnému cíli.

Ušly jsme pár set metrů: "Jé, pařez - já chci na něj vylézt. Chci si na něm odpočnout. Vysaď mě tam." zdržovala moje plány Bětka :).

Chvilku jsme pobyly na pařezu a já už zase "otravovala" s tou jeskyní.

Dítě se otráveně uvolilo pokračovat v cestě.

"Jé, co to tady je? Kam ta řeka teče? Chci se tam podívat!"

A tak jsme se šly podívat na řeku, která se propadá a pak mizí někde pod zemí.

"Tak jdeme k té jeskyni, Bety! Pooojď."

"Mně se chce být tady."

"Tak já se tady vyčůrám a pak půjdeme..."

Po pár minutách jsem dítě dostrkala zpět na cestu k jeskyni.

"Tetoooo, a kdy už ta jeskyně bude?"

"Za chvilku, Bety - jsou to JEN dva kilometry."

Cesta se nepředstavitelně vlekla a působila nekonečně: obě jsme v hlavě tlačily na to, abychom tam už byly. Abychom v myšlenkách už byly v jeskyni nebo alespoň u ní. Nevnímaly jsme cestu, ale ten tlak na sebe. 

A s takovým nákladem v hlavě jde i chůze ztuha ;-).

Dotlačily jsme se k rozcestníku: "Jeskyně, hurááá, jdeme na to! Tady doleva do kopce. Vidíš tu cestičku?"

Bety ožila nebývalou energii - není se co divit: energii, kterou věnovala přemýšlení, nasměrovala na chůzi do kopce :). Přišly jsme k asi 2,5 metru vysoké díře do skály se zamknutými mřížemi:

"Tohle není ona. Tohle je nějaká jiná jeskyně, Bety. Tahle je taková malinkatá."

"Tak půjdeme tady nahoru do kopce a třeba tam bude" běžela Bety tryskem do strmého kopce.

Z téhle strany jsem k Pekárně ještě nikdy nešla a tak jsem byla ochotná souhlasit a následovat nadšené dítě. Asi po dvou stech metrech se pěšina úžila, ale Pekárna nikde. 

Otočily jsme se dolů, směrem, kterým jsme se dostaly až sem. 

Sešup dolů vůbec nevypadal dobře a my se podívaly jedna na druhou: "Ty jo, Bety, to je ale sešup. Jak to dáme?"

"Chytneme se za ruce a půjdeme spolu. Rodina musí držet pohromadě." vyrazilo mi dech 4,5 leté dítě.

Vzaly jsme se za ruce a během chvilky sešly přes kořeny a kameny zpátky na cestu vedoucí směrem k Pekárně. 

Bety už začínala tušit, co je to jeskyně, a já si začínala být jistá, že jsme faaakt blízko.

Docela blizoučko.

Ušly jsme asi 100m po cestě a narazily na další rozcestník s cedulí, na které byly fotky a popis Pekárny - hurááá, vítězství je na dosah. 

Když už má člověk vidinu konce, vydá se i z posledních sil.

Upravené schody ve stráni dávaly tušit, že jdeme správně. 

A po pár desítkách metrech se před námi z lesa vyloupla: velká, tajemná, přitažlivá jeskyně Pekárna.

"Jůůů, tetooo, to je jeskyněěěě."

A v tuto chvíli mi to došlo: vůbec nešlo o jeskyni Pekárnu, ale o tenhle ten pocit.

O tu chvíli, kdy mám možnost malému človíčkovi ukázat něco nového, dosud nepoznaného. Dát mu prostor rozšířit si obzory, uvidět něco na vlastní oči a zažít něco nového na vlastní kůži...

Tyhle chvíle miluju :)

Prošly jsme jeskyni jednou. podruhé, potřetí.

Chyběla nám baterka - fakt tam nebylo moc vidět a na zemi sem tam tekla voda.

"Příště si vezmeme baterku a vezmeme sebou i tátu a mámu a Jiříka a ukážeme jim to taky." naznala Bětka.

Cestou zpět jsem změřila, jak daleko je jeskyně od rozcestníku a vlastně i od našeho auta.

2,1 km

Neuvěřitelné, co všechno mohou 2 kilometry člověku dát, když je pozorný a chce si všímat :).

Já osobně jsem si včera všimla:

  • když jsem v hlavě (přemýšlím nad tím, jak by věci měly být, a jak nejsou), situace se zdá být nekonečnou
  • když přestanu věnovat energii přemýšlení a začnu plně věnovat pozornost současné chvíli, získám tím spoustu energie
  • i každý krok na cestě k cíli může být cílem hodným zdolání
  • když na sebe přestanu tlačit, užiju si cestu a k cíli stejně dojdu
  • i z dítěte může vypadnout nápad, který přinese konstruktivní řešení - věk a tělesná výška nejsou garantem vyšší kvality nápadů
  • udělat druhému radost má smysl


Krátce před osmou hodinou večerní jsem Bětku vracela mamince se slovy: "Dneska to bylo náročné, jsme zbité jako borůvky."

Myslela jsem si, jak usneme únavou a jako dřeva budeme spát dlouhé hodiny.

Ale bylo to jinak: Bětka šla spát až kolem půl desáté a já kolem půlnoci.

Ani v tomhle nemůžeme 100%ně předvídat ;-).

Ono je vlastně celkem málo věcí, které se dají predikovat.

Je dobré si toho všimnout a jen tak pro sebe to vědět.


Všem dobrodruhům přeju spoustu nových objevů, zážitků a uvědomění.


S láskou 

Jana