Trenéři mi zlomili syna...
"Dostal jsem na Vás kontakt, že prý pracujete jako mentální koučka se sportovci. Mám 16-ti letého syna, který hraje házenou a já bych chtěl, abyste mu pomohla po mentální stránce. Můžeme se potkat osobně?" volal mi před měsícem pan B., se kterým jsem se týden na to osobně setkala.
Vyprávěl mi, že má16-ti letého syna Dana, který se do svých 14-ti let věnoval fotbalu a házené. Ve 14 letech se rozhodl pouze pro házenou. Prý se v té době muselo stát něco zásadního, protože Dan od té doby na fotbal zanevřel, zhoršil se i ve škole a celkově na víc věcí "kašle". Určitě za to prý mohou fotbaloví trenéři, protože ten Danův zvrat v postoji k fotbalu není normální.
A tak jsem se ptala, jaký postoj má k fotbalu pan B. osobně, jaký sport zajímá jeho, jak vnímá hobby a profi sport on sám... Pan B. hrával fotbal a dodnes tu hru miluje. Měl v něm dokonce i velké plány. Jenže pak přišel úraz, oženil se, založil firmu a dneska hraje rekreačně s kamarády tenis. Fotbal je ale pořád jeho velkou láskou. "Víte, Jano, tehdy v těch Danových 14-ti letech se muselo stát něco zásadního. Ze dne na den přestal mít o fotbal zájem, nechtěl chodit na tréninky a v té házené taky jaksi polevil. Mám pocit, že se odehrálo něco nepříjemného mezi klukem a trenéry. Bojím se, že ho tehdy načisto zlomili. Můžete mu pomoct?"
"Víte, pane B., pomoct mohu jen tomu, kdo pomoct chce. Takže pokud tomu bude Váš syn nakloněn, ráda se s ním setkám. Předem Vás ale upozorňuju, že pokud budu pracovat se synem, zapojíte se do spolupráce se mnou i Vy osobně - je to moje podmínka.
Pár dní nato jsem se setkala s Danem. Moc milý kluk o hlavu větší než já : "Raději si někde sedněme, ať mě za chvíli nebolí za krkem, když se Ti budu chtít podívat do očí," prohodila jsem na úvod. Posadili jsme se a povídali si o kde čem: o škole, o holkách, o kamarádech, o koníčcích...
O tom, jak hraje házenou a do 14-ti let hrál i fotbal. Jak má rád fotbal i házenou. Jak už se to jednu dobu nedalo vydržet. Jak ten tátův tlak na výkon ve fotbale, všechny ty rady a připomínky nebraly konce. Jak už nevěděl, jak dál. A jak ho napadl ten spásný nápad: nechat fotbal fotbalem a věnovat se jen házené, když na ni táta tak moc netlačí. A jak se mu ulevilo. A jak ta úleva trvala jen chvíli. Protože táta sice tvrdil, že to rozhodnutí nechává na něm a plně ho respektuje. ale... a zase tlačil na školu a najednou i na házenou. A jak má pocit, že ten tlak nikdy neskončí. Jak je přesvědčený, že nikdy nebude pro tátu dost dobrý. A jak si uvědomuje, že je všechno vlastně úplně jedno, když nikdy dost dobrý nebude...
Včera jsem se opět setkala s panem B. Prý na synovi nevyzvídal žádné informace o našem setkání a tak by rád věděl, jestli jsem schopna mu pomoct.
"Teď nechme syna synem a ještě jednou mi vypovězte, jak to vidíte Vy osobně," dala jsem prostor tatínkovi.
A tak mi povídal znovu příběh o tom, jak se v Danových 14-ti letech muselo něco stát. Něco, co zásadně jeho syna ovlivnilo pro jeho další život. Asi ti trenéři, tam se muselo to zlo odehrát...
"Víte, Jano, my Dana vedeme k odpovědnosti. Chceme, aby chápal souvislosti a nesl důsledky. Prostě chceme vychovat zodpovědného člověka, který se bude o sebe umět postarat. V téhle době to není nic jednoduchého a bude to čím dál horší." "Tomu rozumím, pane B. Jen by mě zajímalo, co pro Vás osobně znamená Odpovědnost?"
Pan B. mi začal vyjmenovávat, za koho má odpovědnost. A tak jsem se znovu zeptala, co ale ta odpovědnost podle něj je. Co to vlastně dělá, když je odpovědný, a co chce po Danovi, aby mohl vyhodnotit, že odpovědný byl nebo ne. "No, když jsem založil rodinu, tak mám odpovědnost za rodinu; za děti, za manželku, že mají dostatek všeho, co potřebují. Pak mám firmu a mám odpovědnost za těch xy rodin, aby bylo na výplaty, na odvody a abychom měli zakázky...." držel svoji lajnu pan B.¨
Ale co to je, ta odpovědnost? Co konkrétně děláte, když jste odpovědný?" "Nevím," rezignoval tatínek po krátkém přemýšlení. "A co poslušnost? Hraje v souvislosti s odpovědností nějakou roli?" dala jsem Danovu tatínkovi další příležitost objevit Pravdu.
A pak jsme si ještě chvíli povídali, že odpovědnost je vlastně schopnost volit odezvu. Odezvu vůči cíli, který sledujeme. Že pokud je cílem "touha mít klid", tak je odezva jiná, než když je cílem třeba živit se kopáním do míče. Že odpovědnost je vlastně proces rozhodování... Že nejde být odpovědný nebo neodpovědný, protože i když se rozhodneme se nerozhodnout, tak už jsme se rozhodli... A hlavně: když po někom vyžadujeme, aby se rozhodoval podle našich představ, v souvztažnosti k našim cílům, tak to, co po něm opravdu vyžadujeme, není odpovědnost, ale poslušnost...
Panu B. začalo docházet, co mu ukazuju a hlavně: co opravdu vyžaduje od svého syna. Prý dá synovi moje telefonní číslo, aby mi zavolal a domluvil si se mnou sadu koučinků, ale on osobně do spolupráce se mnou zatím nepůjde .
"Hlavně, prosím, Dana do ničeho nenuťte. Tohle nechte opravdu jen na jeho rozhodnutí," loučila jsem se s panem B.
A přiznám se vám, že jsem fakt hodně zvědavá, co se Danovu tatínkovi ulíhne v hlavě a jak tohle všechno dopadne.
Pan B. totiž za mnou přišel proto, že miluje svého syna a byl by moc rád, kdybych mu pomohla.
Miluju děti a miluju i dospělé lidi. Jen si říkám, že je škoda, aby dnešní děti v dospělosti musely nést důsledky, které naprosto nevinně a s plným nasazením vytvářejí milující rodiče.
S láskou
Jana